Arés, jenž platí za těla zlatem

a drží své váhy ve válce kopí,

posílá [jejich] blízkým z Ília

těžký prach prošlý ohněm, nad nímž hořce zapláčou.

Popelem namísto mužů [Arés] plní

dobře skladné nádoby.

Aischylos, Agamemnón

 

Řecký bůh války nedokázal dát za život padlého muže v bitvě o Tróju víc, než jen urnu s jeho popelem. Takový je úděl člověka ve světě bez Vykupitele.

MEMENTO HOMO QUIA PULVIS EST, ET IN PULVEREM REVERTERIS… Když nám Církev v liturgii Popeleční středy připomíná slova Hospodinova, pronesená po vyhnání Adama z ráje, obrací naši pozornost k smrti. Nad prvním člověkem smrt nepanovala, tu do lidského života vnesl až prvotní Adamův hřích. Hřích, jenž člověku do cesty postavil lidsky nepřekonatelnou překážku k dosažení svého posledního cíle. Jenomže „Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ (Jan 3, 16). A protože nástrojem našeho vykoupení je kříž, značí na počátku čtyřicetidenní postní doby kněz čela věřících popelem ve tvaru kříže, jenž je pro křesťany netoliko symbolem smrti, ale především její porážky. Kdo však chce být s Kristem vzkříšen, musí umřít tomuto světu. A v tom je také smysl právě začínajícího předvelikonočního postu. Podstatě umírání tomuto světu je však třeba dobře rozumět, aby nedošlo k mylnému přesvědčení, že Církev je společností nekrofilů. Protože poslední cíl lidského života není ze světa a ani ve světě, nesmí si člověk ze stvořených věcí činit modly. Má je užívat tak, aby mu sloužily na cestě k Bohu. Proto je nutné, aby zůstával stvořenými věcmi nespoutaný, byl vůči nim vnitřně svobodný. To vzhledem k naší porušenosti dědičným hříchem není vůbec snadné, vyžaduje to mnohdy nemalé přemáhání a sebezápor, smysl pro oběť a odříkání. Je k tomu nutná rozumem usměrněná pevná vůle a kázeň smyslů. Právě dnes začínající postní doba je tou nejvhodnější příležitostí k takovému cvičení. Konaného nikoli pro osobní uspokojení či štíhlé tělo, ale z lásky k Bohu a pro vlastní posvěcení.

Taková postní praxe není samoúčelná. Je však nutným prostředkem k tomu, abychom jednou prošli branou pozemské smrti do věčné blaženosti.

Přeji všem čtenářům požehnaný postní čas a svatou smrt!

 

 

 

Jak rozjímat o smrti

Tomáš Kempenský

1. Velmi brzy bude s tebou zde na zemi konec, jen se lépe podívej, jak na tom jsi. Dnes člověk je a zítra ho není. A jakmile sejde s očí, rychle sejde i s mysli. Jak otupělé a tvrdé je lidské srdce, že uvažuje jen o věcech přítomných a nehledí si více budoucích!

Vždycky by sis měl ve skutcích i myšlenkách počínat tak, jako bys už dnes umíral. Kdybys měl čistě svědomí, nebál by ses příliš smrti. Proto by bylo lepší chránit se hříchů, než utíkat před smrtí.

Nejsi-li připraven dnes, jak budeš zítra? Zítřejší den je nejistý; a kdo ví, zdali se zítřka dožiješ?

 

2. Co nám prospěje dlouho žít, když se tak málo polepšujeme? Žel, dlouhý život ne vždycky napravuje, často spíš jen rozmnožuje viny. Kéž jsme na tomto světě dobře prožili alespoň jediný den! Mnozí počítají celá léta od svého obrácení, ale ovoce jejich polepšení bývá často chudičké.

Jestliže je hrozné umírat, bude patrně tím nebezpečnější déle žít.

Blažený je, kdo má hodinku své smrti stále před očima a denně se na smrt připravuje. Jestli jsi někdy viděl umírat člověka, uvaž, že toutéž cestou půjdeš i ty.

 

3. Jakmile svitne ráno, pomysli si, že nedožiješ večera. A když nastane večer, neodvažuj se očekávat něco od příštího rána. Buď tedy vždycky připraven a žij tak, aby tě smrt nikdy nezastihla nepřipraveného. Mnozí umírají náhle a nečekaně. Nikdy se neví, v kterou hodinu přijde Syn člověka (srov. Mt 24,44; L 12,40).

Když pak nastane ona poslední hodina, začneš o celém svém uplynulém životě smýšlet zcela jinak a budeš velice litovat, žes byl tak nedbalý a nevytrvalý.

 

4. Jak je šťastný a moudrý ten, kdo se snaží být už nyní za živa takový, jakým chce být shledán v hodince smrti! Co nám dodává veliké důvěry ve šťastnou smrt, je naprosté pohrdání světem, vřelá touha po zdokonalování v ctnostech, zalíbení v kázni, úsilí o kající život, ochotná poslušnost, sebezapření a snášení jakéhokoli protivenství z lásky ke Kristu.

Mnoho dobrého můžeš vykonat, dokud jsi zdráv; ale jakmile onemocníš, nevím, co dokážeš. Jen málokdo se polepší až v nemoci; právě tak zřídka dosahují svatosti ti, kdo příliš cestují.

 

5. Nespoléhej se na přátele a příbuzné a neodkládej úsilí o spásu do budoucna; neboť lidé na tebe zapomenou rychleji, než se domníváš. Lépe je se zabezpečit už nyní a poslat před sebou včas něco dobrého, než doufat v pomoc jiných. Když se nestaráš sám o sebe nyní, kdo se o tebe bude starat v budoucnosti?

Nyní je ta drahocenná doba, nyní jsou dny spásy, nyní je příhodný čas (srov. 2 K 6,2). Proto věčná škoda, že ho nevynakládáš užitečněji, když si už v něm můžeš zasloužit, abys žil věčně? Přijde chvíle, kdy si budeš přát jediný den, jedinou hodinu k svému polepšení, ale nevím, zdali toho dosáhneš.

 

6. Vidíš, můj milý, z jak velikého nebezpečí se můžeš vysvobodit, jak velkého strachu se zbavit, budeš-li vždy bohabojný a budeš-li mít stále na zřeteli svou smrt. Snaž se žít nyní tak, aby ses mohl v hodince smrti spíše radovat než strachovat.

Uč se nyní umírat světu, abys potom začal žít s Kristem. Uč se nyní pohrdat vším, abys pak mohl bez překážky spěchat ke Kristu. Ukládej nyní svému tělu pokání, abys pak mohl mít pevnou důvěru.

 

7. Bláhový člověče, jak si můžeš myslet, že budeš dlouho žít, když nemáš jistý ani jediný den? Jak se zklamali mnozí, kdo se domnívali, že budou dlouho žít, a najednou byli nečekaně odvoláni z těla!

Kolikrát jsi slyšel vyprávět, že někdo byl zabit mečem, jiný se utopil, či spadl z výšky a zlomil si vaz. Ten byl raněn mrtvicí při jídle, onen skonal při hře. Jeden zahynul ohněm, druhý zbraní, třetí morem, jiného zabili loupežníci. Tak koncem všech lidí je smrt a lidský život pomine náhle jako stín.

 

8. Kdo si na tebe vzpomene po smrti a kdo se za tebe bude modlit? Dělej, můj milý, dělej už teď, co můžeš, neboť nevíš, kdy zemřeš; a rovněž nevíš, co tě čeká po smrti. Shromažďuj si nepomíjející bohatství, dokud máš čas. Nemysli na nic jiného než na svou spásu a pečuj o Boží věci.

Čiň si už nyní ze svatých v nebi přátele tím, že je budeš uctívat a následovat jejich skutky, aby tě přijali do věčných příbytků, až skončíš tento život (srov. L 16,9).

 

9. Počínej si na zemi jako poutníka host, který se nestará o světské záležitosti. Uchovej si svobodu srdce a pozdvihni je k Bohu, neboť zde nemáš trvalou vlast (srov. Žd 13,14). Tam vzhůru denně vysílej prosby, vzdechy a slzy, aby si tvůj duch zasloužil po smrti šťastně dojít k Pánu. Amen.